Jedním ze zvláštních životních stylů je ten, který je často odsuzován, ale zároveň mnoha lidmi přijímán. Je to snobství. Pokud někoho nazveme snobem, skoro vždy ho urazíme. A právem, i kdyby to byla pravda. Většinou se v odhadu nemůžeme zmýlit. Snob je, totiž, čitelný na první pohled.
· Má Paris Hilton růžového pejska,jako módní doplněk svého oblečení, a laku na nehty?
– Tak to nebude zanedlouho jediná.
· Měl ten slavný herec,na jehož jméno si teď nemohu vzpomenout, hodinky s vodotryskem? Kdy je měl? No, když šel po slavném červeném koberci, pro nějakou filmovou cenu.
– Tak to pozor, v hromadné dopravě. Abyste nezmokli.
Zkrátka lidé napodobují své idoly a snaží se jim být co nejvíce podobní. Je to snobismus? Možná. Oni jsou tak velice spokojeni a nikoho tím neuráží. Snad jen nějakého zarputilého estéta.
Žít po svém
Podle odborné literatury, je snobem člověk, který se obklopuje módními věcmi, kterým vlastně vůbec nerozumí.
· Většinou se jedná o zbohatlíka.
– To je také docela hanlivé slovo.
Tak ještě jednou.
Většinou se jedná o člověka, který žil dlouho na určitém společenském žebříčku a najednou, díky nějakým okolnostem, poskočil o několik příček výš.
Jenže, kámen úrazu.
· Ti, mezi které by se chtěl dostat, ho nějak mezi sebe nechtějí.
· Je potřeba se jim co nejvíce podobat, pomyslí si budoucí snob.
· A už má nakročeno do své ulity.
Má to však jeden háček. On nebude vypadat jako ti ostatní bohatí. On bude vypadat směšně. Jak se tomu ubránit?
Zvolit si životní styl typu– jsem svůj, v každé situaci.
– Nemusím sbírat obrazy Pabla Picassa, jen proto, že je sbírá můj soused, pan Rochild.
– Nebudu si pořizovat čivavu, z toho důvodu, že jí před mým Ferrari venčí slečna Rockefellerova.
Rozhodnu se zcela po svém. Budu sbírat Slavíčka a pořídím si dogu. Třeba se někdo přidá.